Po devíti hodinách jsem se dokodrcala na místo. Těsně před západem slunce jsem se ocitla v malé vesnici v kolumbijské poušti. Vesnice sice ležela v poušti, ale současně i na pobřeží moře. Kvůli větru, který tu
bez ustání fouká ve velkých poryvech a klidné mořské hladině bez vln, je tahle chudá vesnice rájem kitesurferů. Na tohle místo jsem jela pracovat jako dobrovolník v jedné kitesurfinové škole.
V první chvíli po mém příjezdu majitel školy (rozuměj 21 letý nasvalený kluk s vlasy do pasu a o hlavu menší než já) vůbec netušil, kdo jsem. Pak si trochu rozpomněl, že jsme se domlouvali na dobrovolnictví, a hned mě vzal přes ulici na pláž. Právě totiž probíhal dětský šampionát v kitesurfingu. Seděla jsem vedle místních a sledovala kity na pozadí zapadajícího slunce. Všichni byli uvolnění, bavili se a navzájem se povzbuzovali. Tady se mi bude líbit, říkala jsem si.
Hm, ale to jsem se sekla.
Ve škole nás bylo několik dobrovolníků a práci jsme si měli vymýšlet sami. Potíž byla v tom, že toho vlastně nebylo tolik, co by se dalo dělat. Nikdo se nevzrušoval nad tím, jestli nějak pracujeme nebo ne. Místní lektory kitu jsme totiž moc nezajímali. Moje interakce s většinou z nich se bohužel smrskla na to, že jsme se několikrát za den pozdravili.
Protože kitesurfing je celkem drahý sport a já plánovala zůstat něco málo přes týden, rozhodla jsem se, že nemá smyslu investovat do lekcí. Tím mi odpadla nejzajímavější činnost, která se ve vesnici Cabo de la Vela dala dělat.
Prostředí kitesurfingové školy bylo cool, ale na mě asi až moc. Oproti místním jsem si přišla nějak nepatřičně vážná a „dospělá“, i když jsem se cítila uvolněně. Možná to bylo i proto, že většině lidí, kteří se kolem školy pohybovali, bylo mezi 17 a 22. Získávání pozornosti kluků sebráním jim čepice z hlavy, jak to dělaly místní holky, už nějak nebylo pro mě.
Jeden večer jsme jako dobrovolníci konečně trávili společně s místními. Ten večer jsem si užila interakce až až, ale úplně jinak, než by se mi líbilo. Hned tři místní kluci (všichni o hlavu menší než já) mě vytrvale na přeskáčku balili. Nechci, aby to vypadalo, že si tady honím triko. Myslím, že se všichni vlastně jen celkem nudili a tohle bylo jediný zpestření kromě kitesurfování. Možná by mi to i lichotilo, kdyby po nich moje odmítavé signály a pak i jasně opakované NE nesklouzly jako voda po kameni. Takhle to bylo jen strašně dotěrný a nepříjemný. Poslední kapka byla, když mě jeden kluk chytil pod šaty za zadek.
A tak mi došlo, že se mi tam vůbec nelíbilo. Život bez sladké vody na sprchování bych na tu krátkou dobu dokázala překousnout. Vůbec jsem si tam ale nesedla s lidmi a necítila jsem se dobře, i když tu panovala super cool a chill atmosféra.
Tak jsem se rozhodla, že odjedu dřív, než jsem původně zamýšlela. Protože jaký důvod má zůstávat někde, kde se necítím? Nevázali mě tam žádné závazky ani povinnosti, a tak to bylo snadné rozhodnutí. Někdy se ale můžeme ocitnout v situacích, které nám jsou nepříjemné (ať už jednorázově nebo dlouhodobě). A i když nás můžou nějaké povinnosti svazovat, vždycky máme právo se rozhodnout, jestli v takové situaci chceme setrvávat. Vždy máme právo říct NE a ze situace odejít (jakkoli těžké se to může zdát).
Ať už je to situace s přáteli, v rodině, v práci nebo v baru. Vím, že to je často vážně obtížné nebo se nám to alespoň takové zdá. Ale v každém případě máme právo říct „tohle mi není příjemné a já už se tomu nechci dál vystavovat“.
