Stává se ti, že je ti smutno, cítíš se na nic a zrovna není na blízku nikdo, kdo by tě podržel? Mně jo. Ve chvílích, kdy je mi těžko, někdy potřebuju jenom obyčejně obejmout. Pokud jsem s kamarádem nebo s někým, komu důvěřuju, můžu si o objetí říct. Smutek nebo špatná nálada ale dostává nejvíc prostoru, když jsem doma. To se mnou většinou není nikdo, kdo by mi mohl poskytnout útěchu objetím. A tak se někdy objímám sama.
Zní ti to divně nebo dokonce zoufale? Nepředbíhej.
Když nás někdo objímá nebo láskyplně hladí, do těla se nám vyplavuje oxytocin. Tenhle hormon lásky, jak se mu taky říká, kromě jiného napomáhá k tvorbě pouta mezi lidmi a je spojený s důvěrou, sebevědomím a pozitivním náhledem na život. Výzkumy ukázaly, že lidský mozek nerozlišuje náš vlastní dotek od doteku druhých lidí. Znamená to, že nehledě na to, jestli se objímáme sami nebo nás drží v náručí někdo jiný, zvýší se nám hladina oxytocinu. Naše tělo tak reaguje na fyzický dotek tepla a péče, ať už přichází od kohokoli. Efekt je navíc velmi rychlý. Hormon se začíná vylučovat zhruba po 20 vteřinách doteku. Díky tomu se začneme cítit klidněji a zvyšuje se náš pocit bezpečí.
Za sebe můžu potvrdit, že to funguje. Je jedno, jestli si přitáhnu kolena k bradě a obtočím je rukama nebo se hladím po vlasech, když je mi do breku. Důležité je cítit teplo a mírný tlak příjemného doteku. Zrovna nedávno jsem takhle usínala ve svém vlastním objetí. Když to člověk zkouší poprvé, může si připadat trochu hloupě. Mě už to hloupé nepřijde, protože za prvé na mě u toho nikdo nekouká a za druhé vím, že mi to dělá dobře. Zkus se takhle někdy podržet, doslova.
