Na začátku týdne jsem si spontánně koupila letenky do Londýna. Po pěkném víkendu jsem spokojená mířila na letiště v Lutonu. Vlakem jsem dorazila na letiště s dvouhodinovým předstihem. Na mobilu jsem si otevřela elektronický palubní lístek a při vstupu do terminálu jsem naskenovala kód letenky. Přepážka se ale neotevřela. Vypadalo to, že zrovna tahle je asi nefunkční. Tak jsem šla k druhé, naskenovala letenku a zase nic. Rozsvítila se ikonka „požádejte o pomoc zaměstnance letiště“. Tak jsem se obrátila na pána v zelené vestě, který stál vedle.
„Promiňte, ale nějak mi to nefunguje a nevím, kde je problém.“
„Ukažte.“ Vzal si ode mě telefon a chvilku na to koukal.
„Slečno, ale vám to letí z jiného letiště. Na letence máte Stansted.“
„…“
Myslela jsem si, že tohle se děje jenom ve filmech. Na letiště ve Stanstedu to veřejnou dopravou trvá z Lutonu hodina a půl. Taxík, který byl o půl hodiny rychlejší, byl ale dražší než nová letenka. Nezbylo mi nic jiného než si koupit novou letenku a počkat sedm hodin na další spoj.
I když jsem měla štěstí, že bylo na novém letu volné místo a cena nebyla astronomická, byla jsem na sebe děsně naštvaná. Hned jsem si začala nadávat, jak jsem pitomá a blbá, že se neumím ani podívat na letenku. Přitom jsem si při nákupu letenek byla vědomá toho, že mám přílet a odlet z různých letišť. No, prostě jsem byla vzteky bez sebe. Věděla jsem, že už nemá cenu se vztekat, všechno bylo vyřešeno a nic se už nedalo dělat. Neskutečně mě ale štvalo, že jsem promrhala peníze za další letenku a čas strávený čekáním na letišti.
Zvládání vzteku
Byla jsem hodně rozčílená a racionalizace situace mi nepomáhala. Věděla jsem, že vztek, který jsem pociťovala, byl neproduktivní a nijak nepomáhal zvládnutí situace. Taky jsem si uvědomovala, že sama se sebou budu trávit příštích devět hodin. Měla jsem na výběr. Buď se budu dál obviňovat a nadávat si nebo zkusím udělat něco pro to, aby mě vztek úplně nepohltil. Donutila jsem se zapnout aplikaci pro mindfulness a deset minut jsem meditovala. Po těch deseti minutách jsem byla pořád stejně navztekaná. Nemohla jsem se na meditaci skoro soustředit. Moje emoce byly v tu chvíli moc intenzivní.
S obrovským úsilím jsem se donutila dát si Jacobsonovu progresivní svalovou relaxaci. Tahle forma relaxace je dynamičtější a člověk je při ní mnohem aktivnější. Spočívá v postupném zatínání a uvolňování jednotlivých svalových skupin. Tohle mi na vztek fungovalo o něco líp. Zatínání svalů korespondovalo s mým napjatým emočním stavem. S uvolněním svalů trochu povolilo i moje vnitřní napětí. Cítila jsem, jak ve mně vztek pomalu slábne.
Nejtěžší bylo přinutit se se vztekem něco dělat.
Dokopat se k zapnutí meditační appky bylo klíčové. A taky vyhodnotit, že mi meditace nepomohla a hledat jiný zdroj pomoci. Ověřila jsem si, že pokud se preventivně věnuji svým emocím, když se nic významného neděje, je pro mě lehčí najít zdroje pomoci v krizi (jakkoli je malá nebo velká). Aby člověk věděl, jak se zachovat v nestandardní nebo nelehké situaci, musí mít vytvořené návyky, které si buduje v běžných chvílích.
Masáž srdce se taky trénuje nanečisto na figuríně. Když je pak potřeba ji v krizi na někom provést, už není čas přemýšlet, kam dát ruce. Pohyby, které se člověk naučil v bezpečné chvíli se automaticky spustí. Zabývejme se preventivně vlastním prožíváním a hledejme zdroje, které nám pomáhají udržovat psychickou rovnováhu.
…Ale taky teda doporučuju třikrát zkontrolovat z jakého letiště vám to letí.
